Ložnice Lause

Ležela jsem na posteli. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Poslední dobou jsem nerada vstávala. Neměla jsem muže, který by mi rozjasnil den. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Prostě jednoho dne zmizel a nic víc. Přetočila jsem se na záda. Duchna povlečená hedvábným povlečením mi sjela po těle. Byla jsem napůl odkrytá. Sedla jsem si a protáhla se. Následně jsem si stoupla. Přistoupila jsem ke křeslu a oblékla jsem si župan. I když tu nebyl nikdo jiný kromě služebnictva, nemohla jsem po domě chodit nahá.
Vyšla jsem z pokoje a šla do koupelny. Tam jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej a rozčesala vlasy. Vrátila jsem se zpátky do pokoje.
Přistoupila jsem ke skříni. Rozmýšlela jsem, co si dneska obleču. Mělo být pěkně, tak jsem se rozhodla pro šaty. Opět byly z hedvábí. Nesnesla jsem žádnou tvrdou látku. Prostě jen to nejlepší. Rozvázala jsem opasek a župan ze sebe shodila. Oblékla jsem si spodní prádlo a ony šaty. K pasu jsem si připevnila dýku. Sai vidlice jsem tentokrát nechala ležet na nočním stolku. Moc by mi k těm šatům neladily. Prsty jsem si prohrábla vlasy a vyšla jsem ven na chodbu.
Prošla jsem hlavním vchodem a zamířila ven.
(Přesun.)

Objevila jsem se u Aeteeny v ložnici. Nebyla tu a tak jsem si sedla na její postel a čekala.

Otevřela jsem dveře ložnice. První pohled mi utkvěl na postavě, která seděla na posteli. Křečovitě jsem svírala kliku. Přimhouřila jsem oči a probodávala jsem ji pohledem. Byla jsem kdykoliv připravena použít techniku, kdyby náhodou udělala něco podezřelého. Čekala jsem, co udělá. Zůstávala jsem však stát ve dveřích, jako bych byla pouhý návštěvník.

"Vypadá to, že si vedeš dobře i bez mého bratra." pohlédla jsem na ni. "To není hezké se na mě tak koukat. Nezapomeň, že to jen kvůli mě jsi tohle získala." řekla jsem jízlivě. "To tam budeš pořás tak stát nebo půjdeš dovnitř? Je to přeci tvůj pokoj ne?" pozvedla jsem ruce k hlavě.

„Co tu děláš?!“ vyznělo to spíš: vypadni a už se nevracej. „Nemáš tu co dělat!“ zavrčela jsem. Měla jsem největší chuť třísknout dveřmi, ale potichu jsem je zavřela. Vytáhla jsem dýku a položila jsem ji na noční stolek. To samé jsem udělala i se sai vidlicemi.

"ALe ale ty jsi mi nějak nepřátelská. Nechci tě teď zabít." pronesla jsem jako mimochodem. "Nikdo se mnou nechce mluvit a tak jsem se přišla podívat co celou tu dobu děláš." vstala jsem a šla k oknu. "Za těch 700 let se to tu moc změnilo."

„Mnohem lepší by to bylo, kdybys mi vrátila mého muže,“ zavrčela jsem.

"Neměla jsi po měn chtít, aby tě chránil. Je to tvoje vina, že tu teď není." řekla jsem chladně. "Pořád nemůžu uvěřit, že si tě vzal. Vždyť on měl jen samé řeči o pomstě." zasněla jsem se.

"Ty jsi nepochopila jak moje schopnost asi funguje." povzdechla jsem si. "Já radči odeju než ti naběhnou všechny žíli." zasmála jsem se svému vtipu a odešla z pokoje. Hned jsem se přemístila do své země.